Zhruba takto bude vypadat Ondrova klávesnice v mém emulátoru.

Bláznivin se rozsévá nazdařbůh, napsal druhdy klasik. Dnes arci slovou koncepty a např. v automobilovém průmyslu jsou běžnou součástí každého veletrhu: všichni vědí, že elegantně vymodelovaná concept car se nikdy vyrábět ani prodávat nebude, ale přesto ji obdivují a výrobce hodnotí podle ní.

V oboru osmibitových československých počítačů byl bezesporu takovým konceptem Ondra SPO 186 z produkce liberecké Tesly, navržený jako jednoduchý entry level počítač určený primárně dětem.

Klávesnice toho stroje byla pro použití v počítači vyloženě nevhodná, ostatně výrobce garantoval pouze 10⁷ stisků, ovšem pro všechny klávesy dohromady, tedy směšných cca 300 tisíc na klávesu. Počítač obsahoval i další kompromisy, např. neměl možnost barevného výstupu a veškerý software, včetně obligátního BASICu, se nahrával z magnetofonové kasety.

Čím byl tento stroj jedině zajímavý, je téměř geniálně jednoduché řešení videoprocesoru. Ten, jak vyplývá ze schematu, je založen na dvojici naruby obrácených časovačů 8253. Jak patrno, jejich datová sběrnice není připojena na databus mikroprocesoru, ale na jeho adresovou sběrnici: a tedy, pokud je vybereme a přivedeme na ně signál /RD, budou místo dat generovat adresu. Což arci nebrání jejich programovatelnosti, jen je třeba posílat jim data ve formě adresy, a modifikované musejí být i příslušné řídicí signály.

Tato kaskáda je schopna vytvářet adresy pro celou videopaměť a téměř bez další elektroniky, s výjimkou posuvného registru z dvojice 74LS194, i vše potřebné pro generování videosignálu, včetně všech pomocných pulsů. Bohužel, to celé se nepodařilo sesynchronisovat s běžnou funkcí procesoru, proto CPU po celou dobu generování půlsnímku spí (mechanismem BUSRQ/BUSAK, tedy DMA) a probouzí se pouze v zatemňovacím impulsu.

Kromě toho je Ondra společně s piešťanským/bratislavským PMD 85 jediným československým mikropočítačem, který byl nejen estheticky působivým způsobem zkonstruován, ale měl i – na svou dobu – zdařilý design.

Proto jsem se rozhodl, že vedle již prakticky hotových PMI-80 a PMD 85 Ondru zařadím do svého emulátoru – ač mne to stálo skoro týden programování Z80, který, věren svému chorobnému perfekcionismu, emuluji včetně těch neintimnějších detailů nedokumentovaných flagů a efektů (27 tisíc řádků v Javě, a, řečeno s jiným klasikem, přitom taková blbost).

O čem stále nejsem rozhodnut, je IQ 151. Ten počítač jsem si nejen nikdy nezamiloval, ale od prvního pohledu (a pohmatu) mi byl odporný. Kromě toho k němu chybí pořádná dokumentace, vše se bude muset dělat methodou reversního inženýrství.

Jediné, co mne na oné oranžové příšeře zajímá, je operační systém AMOS, a tak, donutím-li se ho jako čtvrtý stroj do svého emulátoru zařadit, bude to jen z kolegiality ke spolumathfysákům.

Tím bude můj emulátor z hlediska počítačů uzavřen. Nemíním emulovat ani PP-01, které nikdy ničím pořádně nevynikalo, ani počítače jako Didaktik Gama nebo SP-830, které byly pouhou replikou západních vzorů.

V dalších vývoji se raději soustředím na periferie, jejichž emulace je obecně podceňovaná a přitom moderní nástroje, např. iText umožňující generovat z Javy přímo výstup v PDF, se pro tento úkol vyloženě hodí.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)