Zdroj: www.mikrocontroller.net

Našemu miniaturnímu blogu věnuje pozornost i mainstream, konkrétně jedna kapitola úvahy Michala Rybky na serveru PC Tuning, používaje emulaci československých osmibitů jako demonstrační příklad zmařeného času a zbůhdarma vyplýtvané energie.

Má pravdu, ten chlapec?

Má i nemá. Pokud se týká emulátoru samotného, motivací k jeho vytvoření pro mne bylo naučit se Javu, se kterou jsem se roky nemohl a nemohl skamarádit – a v tom mi arci emulátor moc nepomohl, Javu stále z velké části nesnáším a pracuji v ní nerad.

Úplně stejně jako trojici PMI-80, PMD 85 a Ondra (a výhledově snad i IQ 151) jsem mohl emulovat cokoliv jiného, co znám, kupř. IBM 360/370 nebo třeba i ZX Spectrum, ale k tomu jsem neviděl důvod, protože tyto stroje nejsou českou/slovenskou specialitou a existuje pro ně spousta emulátorů v nejrůznější kvalitě a s použitím všech myslitelných technologií. Proč tedy nosit uhlí do Karviné.

Druhou otázkou je, zda bychom se neměli věnovat něčemu modernějšímu, současnějšímu, a hackovat, jak navrhuje v jednom rozhovoru bratr konstruktéra Ondry, třeba iPhone. To má dva aspekty, jeden právní a druhý takříkajíc didaktický.

Ti, kdo četli můj starší seriál o Arduinu, pochopili, že tyhle věci dělám, ale nemohu o nich volně psát, protože každý, kdo se nebude elektronicky seberealisovat projektem krabičky, jež se po aktivaci vypínače otevře, vyjede z ní pacička, vypínač přepne zpět a zase se zavře (viz ilustrace), dobře chápe, že existují meze toho, o čem se dá psát. Téměř všechny moderní technologie zasahují do oblasti bezpečnosti a publikovat zprávy o (úspěšných) experimentech v této oblasti je trestným činem, nic víc, nic méně.

Druhou věcí je, že to, co děláme s třicet let starými počítači, se téměř neliší od toho, co bychom dělali se současnými součástkami. Vezmeme-li takový osobní automobil, ten dnes sice představuje zařízení s výkonností odpovídající několika někdejším sálovým počítačům, avšak jen několik málo mikroprocesorů/mikrořadičů v něm je šestnácti a více-bitových; pro převážnou většinu úkolů postačí osmibity, lišící se od Intelu 8080A nebo Zilogu Z80 překvapivě málo.

Počítačové technologie jsou vlastně vůbec velmi konservativním oborem. Bible všech mathematicky orientovaných programátorů, čtyřsvazkové dílo Donalda E. Knutha The Art of Computer Programming, vznikla převážnou měrou v 60. letech, a doplnit by v ní dnes bylo potřeba snad jen několik málo themat, např. algorithmy používané v asymetrické kryptografii nebo Mersenne Twister.

Je to paradox. V porovnání s prvními IBM PC mají dnešní počítače téměř tisícinásobnou hodinovou frekvenci a kapacita pevných disků vzrostla o těžko představitelných pět řádů (skutečně: dvacetimegabytový disk písíček z konce 80. let by se vešel na moderní disk stotisíckrát!), na druhé straně stále píšeme velkou část systémových programů v jazyce C, který vznikl před 40 lety, protože lidstvo od té doby prostě nic lepšího nevymyslelo.

A konečně, hrát si se starými počítači je zábavné, protože omezený hardware nás nutí šetřit každým bytem paměti a každým hodinovým cyklem. V tom se my, kteří se bavíme emulací osmibitů, vskutku nelišíme od lidí, kteří si konstruují Turingovy stroje v Minecraftu a nenapíšou si je jako několikařádkový kod třeba v Pythonu. A pokud si někdo – a tím nemířím na M. Rybku, od něho bych takovou naivitu neočekával, ale kupříkladu právě na Tomáše Smutného – myslí, že se starým strojům věnujeme proto, že ty nové jsou na nás příliš složité, ubezpečuji ho, že je to naopak. Ty nové známe, umíme s nimi zacházet určitě lépe než 99,9 % populace, jenže nás prostě – tak trochu nudí.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)